Ze zákulisí mého psaní: aneb jak jsem skončila na policejním ředitelství

Milí čtenáři,

předně mi dovolte poděkovat Vám za zájem o mou tvorbu. Velmi si toho vážím.

Na besedách a v rozhovorech jsem často dotazována nejen na samotné psaní, získávání rešerší, čerpání inspirace, ale také na proces vydávání knih samonákladem. Proto jsem se rozhodla Vám v pravidelných článcích (nebojte se, budou krátké 😊) umožnit nahlédnout pod pokličku autorské i vydavatelské činnosti. Doufám, že pro Vás budou články poutavé a dozvíte se z nich i něco nového.

V případě, že byste o články neměli zájem, napište mi prosím e-mail. Informace o nově připravovaných titulech, předprodejích a slevách Vám budou doručovány i nadále, jen nebudete dostávat tyto pravidelné články.

Tak jdeme na to. A kde začneme? Ideální to asi bude na začátku. 😊

Jak získat relevantní informace z odborných činností

Jakmile ve mně dozrála myšlenka, že knihu (Podíl viny), kterou jsem měla v hlavě rozepsanou už několik let, opravdu „dám“ na papír, věděla jsem, že v příběhu musí být správně popsaná práce odborníků z řad lékařů, advokátů a hlavně policejních vyšetřovatelů. Samozřejmě bez té haldy papírování, kterou řeší.  😊

Zajistit si konzultace s lékaři pro mě komplikací nebylo, protože máme v rodině zdravotníky. Advokáty jsem „zneužila“ z řad svých přátel. Problém však nastal s policisty. Osobně jsem neznala nikoho, kdo by pracoval na krajském ředitelství a měl tedy relevantní zkušenosti.

Začala jsem tedy „rozhazovat sítě“.

Kolega mi řekl, že policistu zná, ale vzhledem k tomu, že nyní nepracuje, protože je v pozici obviněného pro vynášení citlivých informací, asi nebude tím správným zdrojem. Musela jsem uznat, že jde o poměrně pádný argument a pokračovala v pátrání.

Jenže bylo bezúspěšné. Po několika týdnech jsem se proto rozhodla dojít si pro informace přímo ke zdroji. Tedy na krajské ředitelství policie.

Tam jsem (zatím) milé paní oznámila, že bych ráda mluvila s někým z prvního oddělení obecné kriminality, protože píšu detektivky a chci, aby byly realistické.

Paní už se netvářila tak mile, spíš jako bych upadla na hlavu.

Vysvětlila jsem jí, že samozřejmě nechci žádné podrobnosti ke konkrétním případům (pořád jsem měla na paměti toho policistu vyšetřovaného pro vynášení informací). Že opravdu potřebuju jen obecné postřehy z každodenní policejní práce.

Paní se začala mračit.

Znovu jsem jí zopakovala, že mi nejde o informace o aktuálně řešeném případu.

Stejně jsem se dočkala odmítnutí.

Byla jsem tedy ochotna ustoupit a komunikovat i s někým, kdo přímo na prvním oddělení nepracuje.

Odpověď byla ne.

Ještě jsem přišla s návrhem, že bych tam na sebe nechala kontakt, paní by to zkusila probrat s kolegy a oni by se mi dle svého uvážení ozvali.

Opět jsem slyšela ne.

Než jsem stihla otevřít pusu a přijít s další variantou, paní mi doporučila návštěvu městského ředitelství (ale tvářila se u toho, jako by mě posílala do Bohnic).

Na městské ředitelství jsem vyrazila s myšlenkou, že tu konzultaci opravdu potřebuju, protože jsem doteď byla přesvědčená, že vraždy řeší krajské ředitelství.

Po přesunu na městské ředitelství jsem zjistila tři věci:

1. Nejsem až tak špatná ve zjišťování informací a vraždy se skutečně řeší na krajském nikoli na městském ředitelství.

2. Na městském ředitelství byli podstatně přívětivější a vyptávali se na knihu. Bohužel o detaily práce vyšetřovatelů prvního oddělení se se mnou nemohli podělit, protože s ní neměli zkušenosti.

3. Poradili mi, ať se podívám na Případy 1. oddělení, pokud chci vědět, jak práce policistů skutečně vypadá. Několikrát mi ale zdůraznili, že skutečně realistická je pouze první série.

Zhlédla jsem všechny díly, ale většina věcí, které jsem potřebovala pro svůj příběh, tam stejně nebyly.

Nakonec se na mě přece jen usmálo štěstí. A nemusela jsem ani nikoho připravit o život, abych zjistila, co práce vyšetřovatelů prvního oddělení skutečně obnáší. Stačilo si stěžovat.

Ne, nenapsala jsem rozhněvaný dopis krajskému řediteli, že si se mnou nikdo z jeho lidí nechce povídat. Zato jsem si postěžovala kamarádce, jak je ta práce na knize náročná. Jí se rozzářily oči a povídá: „Já znám Jarouška, on na krajském ředitelství pracoval.“

Abych to zkrátila, do týdne jsem se s panem Jaroslavem potkala u kávy. Naštěstí se nezalekl ihned poté, co jsem otevřela notebook se svými 58 dotazy, a trpělivě mi vyprávěl o ne vždy lehké policejní práci.

Za to mu patří mé velké díky.

A Vám za to, že jste dočetli až sem.

Příště bych si dovolila zavést Vás na patologii.

Předně proto, že část příběhu odehrávající se na patologii – konkrétně rozhovor mezi Hanou a doktorem Laskavým – byl vůbec prvním textem, který jsem napsala. A pak taky proto, že když jsem se začala o policejní práci více zajímat, v tomto směru jsem byla velmi překvapená, jak moc se realita liší od představivosti některých knižních i televizních tvůrců.  

Jestli Vás článek zaujal, budu ráda, když mi dáte vědět.

Pokud by Vás něco z mého knižního světa zajímalo, napište mi to na info@veronikamartinkova.cz.  Některý z příštích článků tak může být o tématu, které zajímá konkrétně Vás.