Sebevražda
O čem je kniha?
V jindy klidné vesnici je nalezeno zohyzděné tělo včelaře Bedřicha Bláhy. Během vyšetřování vyjde najevo, že se zastřelil vlastní zbraní poté, co mu bylo diagnostikováno onkologické onemocnění. Případ se tedy jeví jako jasná sebevražda. Nález dopisu, který Bláhovi zaslal psychicky narušený člověk, a zjištění, že jej před smrtí někdo sledoval, však přimějí vyšetřovatele Hanu Vítkovou a Davida Winklera uvažovat o tom, zda svůj život skutečně ukončil dobrovolně. Navíc zjišťují, že nebyl jediným vážně nemocným, který se za podezřelých okolností rozhodl ukončit svůj život. Mají snad co do činění s andělem smrti? Nebo jde v případech podezřelých sebevražd o něco zcela jiného?
Krimiromán plný napětí a nečekaných zvratů odhaluje, že nic není takové, jak se na první pohled zdá.
Ukázka z knihy
Se zaujetím, jaké v životě běžně neprojevoval, sledoval neživé tělo ležící před ním na zemi.
Ze střelné rány nad levým spánkem vytékala krev. Rozlévala se po dřevěné podlaze. Vpíjela se do ní. Jakmile ji už dřevo nezvládalo pohlcovat, začala vytvářet obrazec, který se s každou vteřinou měnil. Bylo zajímavé pozorovat ho a fantazírovat o tom, co zrovna představuje. Nejdřív vypadal jako muž s dýmkou. Pak hlava psa z profilu se špičatým čenichem. Za chvíli zase jako dravá ryba. Připomnělo mu to testy, při kterých se pacientům ukazovaly obrázky s podobnými černými kaňkami a oni měli říct, co v nich evokují.
Jak by asi psychiatr diagnostikoval jeho, kdyby mu řekl, že v krvavé skvrně vidí lidskou bytost měnící se v psa a nakonec dravou rybu? Co to o něm vypovídalo? V duchu se usmál. Psychiatr by asi hlavně řešil mrtvolu v místnosti. A to, že jemu nevadila. Právě naopak. Se zájmem sledoval člověka, který ještě před několika vteřinami žil, dýchal, plánoval si budoucnost. Teď mlčel a nehýbal se. Cítil něco? To nevěděl. Ale docela ho to zajímalo. Přemítal, jaké by to bylo, kdyby se mohl na pár vteřin vžít – legrační výraz – do pocitů a smyslů mrtvého muže.
Přidřepl si k tělu a pozoroval ho. Nic abnormálního nespatřil. Opatrně si lehl na zem tak, aby nepoškodil krvavý obrazec, který mu právě teď připomínal jeho matku. Z toho by měl každý psychiatr určitě radost.
Ležel na levém boku nehybně už několik minut, ale nic překvapivého nespatřil ani necítil. V místnosti bylo ticho. Když se dostatečně soustředil, slyšel svůj dech, ale to bylo tak všechno.
Vstal a ještě chvíli pozoroval tělo. Nic. Asi žádná duše neexistovala. V momentě, kdy člověk přestal dýchat, prostě zemřel. Osobnost byla jen shlukem vzájemně propojených buněk, neuronů a tekutin. Jinak nic. Po smrti neexistoval další život. Duše nikam neodešla. Nepřevtělila se do ničeho jiného. Se smrtí přišlo temné prázdno trvající věčnost.
Z té myšlenky se mu udělalo nevolno. Začal se neovladatelně třást. Raději od těla poodešel. Dával při tom pozor, aby nešlápl matce do obličeje. Vyšel ven a pár minut tam zůstal stát. Jen vdechoval čerstvý vzduch a snažil se myslet na příjemné věci. Takže na Lenu.
Jakmile zase získal svůj typický klid, vrátil se do domu. Krvavá skvrna se začala srážet. Už mu nepřipomínala matku.
V domě se zdržel ještě pár desítek minut. Úklidem. Se svou prací nakonec odcházel spokojený. Ničeho nelitoval.
Ukázky ke stažení zde:
formát mobi
formát epub
formát pdf